Bylo nebylo. Jednou ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že se ze mě stala spisovatelka...
Zas až takhle se to nestalo, ale...spisovatelé si rádi věci přikrášlují. Pravdou je, že jsem celou dobu, co jsem tvořila, hledala nejlepší způsob, jakým vyjádřit myšlenky dotazovaných tanečníků. Aby to mělo hlavu a patu. Nakonec se to podařilo a vznikla knížka Cabeceo. Tu jsme 9.9. pokřtili a momentálně je v oběhu po České republice i na Slovensku.
Bylo nebylo. Ilona Horníčková, kamarádka a grafička Cabecea, " připíchla" na zeď skupiny argentinského tanga zmínku o křtu. A zrovna v tu dobu Martina Košanová, ředitelka Centra španělské kultury a vzdělávání v Plzni a Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje, brouzdala po internetu, připravovala line up na nadcházející Týden hispánské kultury v Plzni a Iloninu zmínku našla a kontaktovala mne.
Dohodly jsme se na autorské čtení, dne 12.10. od 17 hodin v Plzni.
Bylo nebylo, Radka Šulcová, učitelka, tanečnice, organizátorka tango akcí, choreografka...argentinského tanga v Praze, je jednou z dotazovaných a já jsem moc chtěla, aby jela do Plzně se mnou.
Nebylo mi dobře, ve středu v noci jsem zalehla a až do neděle kašlala a smrkala. Ale v hlavě jsem měla vizi čtení. V neděli už bylo lépe. V pondělí jsme se s Radkou sešly na Hlaváku a ve vláčku jsme na cestě do Plzně seděly nad knihou a nahlas jsme si vzájemně četly. Bylo to takové nové, hezké.
Do knihovny, kde jsme četly, jsme šly pěšky. Google maps a i to obyčejné optání se, stačilo. Radka mě učila dělat selfie u fontány (Rozumějte - naše společné). Vešly jsme do budovy knihovny a já jsem začala být trošku nervózní. Četly jsme v oddělení beletrie. Obklopeny knihami, seděly jsme v pohodlných křesílkách.
Doprovod nám dělali plzenští tanečníci argentinského tanga - Vítězslava Pajerová a Bohuslav Mašek. To jsme nevěděli, co nás čeká...
Dohromady přišlo asi 15 lidí. A moje srdce bušilo...a já byla nervózní..Ale měla jsem vedle sebe Radku a to strašně pomáhalo. Martina Košanová nás představila ( ještě předtím vyhlásila výherce literární soutěže s tématem Karla Čapka. Byla jsem překvapená a potěšená, jak kulturní Plzeň je. Každý den se něco dějě...) a přišli na řadu tanečníci. Do očí mi vstoupily slzy. Tančili jen tak, pro sebe. Ale s takovou vřelostí, lidskostí a opravdovostí, kterou jsem vídávala v Buenos Aires. V tom jejich tangu bylo všechno, co jsem si vždycky myslela, že má být...
Radka začala číst úryvek z rozhovoru s Markétou Štěpaníkovou - Moje tango. Následovala jsem já a přečetla jsem kus rozhovoru s Markem Štefanem. A pak jsem sebe, knížku i Radku představila. Chvěl se mi hlas. Ale...Když jsem viděla, že to ostatní zajímá, najednou jakoby všechno ze mě spadlo. V duchu jsem děkovala za tu obrovskou možnost, kterou jsem dostala.
Z hodinky se stala hodina a půl. Četly jsme úryvky o objetí, o Argentině, debatovaly jsme o hudbě ( jen tak zlehka), bandoneonu, odpovídaly jsme na dotazy. Myslím si, že jsme se s Radkou skvěle doplňovaly. Její mnoho letité zkušenosti lektorky, tanečnice a moje zkušenosti z milong do sebe skvěle zapadaly.
Panovala uvolněná atmosféra. Lidé popíjeli čaj, poslouchali a já v nich viděla zájem a to mne osobně strašně nabíjelo.
Na konci jsme dostali skvělé víno a zápisník. Musím začít psát. Nemusím. chci. Ale tyto indície ( už mám doma tři zápisníky) to holt tak chtějí. Přisedl si k nám Honza, fyzioterapeut, který měl neustále otázky, mluvil za tři a v očích mu zářily takový plamínky...
Doprovodil nás na vlak v Plzni a ještě s námi v kupé povídal, než vlak zahoukal a on z něj rychle utekl...a my jely domů.
Teda..alespoň jsme si MYSLELY, že jedeme do Prahy.
Cedule na nádraží nám jasně říkala, že na nás čeká vlak do Prahy. Kolemjdoucí nám to také potvrdil ( až na ceduli, která hlásala Praha...Mnichov, ale to jsme nějak nezaregistrovaly). Jedeme ve vlaku, povídáme si, obě nadšené..Jak to krásně dopadlo. Prodala jsem 4 knížky, potěšilo mě to. Pro mne i pro Radku to byl první zážitek čtení...Byly jsme šťastné. V tom štěstí jsme si hověly, rochnily se, nevnímaly nic.
Domažlice...Povídaly jsme dál..Měly jsme před sebou už jen asi 40 minut cesty.
Rozhlas neposloucháme, průvodčí nám cvakne lístky...Mám hlad, Radka mi dává sojové řezy, hurá.
Furt i Wald slyším. Cože? Co to je? Vyběhnu na chodbu.
" Paní průvodčí, jedeme do Prahy?"
" Nejedete. Jedete do Mnichova."
" Cože? Radko, my jedeme do Mnichova."
" Cože? Já musím být v sedm ráno v nemocnici, počkej."
" No, to asi nebudete, paní. Poslední vlak zpátky do Prahy ujel."
Stojíme, koukáme se na sebe. Nevěříme. Chce se mi strašně smát. Ale to nejde přece. jedeme do Mnichova!
" To jste neslyšely v rozhlase Domažlice?
" No, slyšely. Ale nějak jsme si to nespojily."
" To nevíte, kde jsou Domažlice?"
V zápalu povídání jsme jaksi slyšely " Rokycany". Ne, Domažlice nám nějak nedošly...
Horečně přemýšlím, co budeme dělat. zavolat tátovi, vzít si taxíka, jet do Mnichova na milongu a ráno zpátky? Nemám čočky. Sakra, musím se naučit brát si s sebou roztok a brýle! Ponaučení pro příště.
" Ale počkejte! Kolega vás vezme do Domažlic a odtamtaď si budete muset vzít taxíka."
Dobrá. Jsem ochotna klidně i stopovat, když na to přijde.
Vlak staví, my vystupujeme. Usměvavý řidič vlaku, který si mění směnu, říká, že vlak, který měl jet před půl hodinou do Prahy ( ten poslední), má zpoždění. TEPRVE PŘIJEDE!!!!!!!!!! NENE!!!!! To snad není možný. Hurá!
Jsme vděčný. paní průvodčí za náma volá, ať dobře dojedeme!
Nastupujeme do vlaku! V Německu. Stojíme s Radkou naproti sobě, strašně se smějeme a objímáme se. My dojedem domů. Hurá!
O tři hodiny později, než původně....Vysmáté, upovídané...přijíždíme na Hlavní Nádraží. ( a to nezmiňuju, jak tátovi odtáhli auto, takže pro nás na nádraží nepřijel....To už je fakt detail.)
To je fakt TANGO.
Zas až takhle se to nestalo, ale...spisovatelé si rádi věci přikrášlují. Pravdou je, že jsem celou dobu, co jsem tvořila, hledala nejlepší způsob, jakým vyjádřit myšlenky dotazovaných tanečníků. Aby to mělo hlavu a patu. Nakonec se to podařilo a vznikla knížka Cabeceo. Tu jsme 9.9. pokřtili a momentálně je v oběhu po České republice i na Slovensku.
Bylo nebylo. Ilona Horníčková, kamarádka a grafička Cabecea, " připíchla" na zeď skupiny argentinského tanga zmínku o křtu. A zrovna v tu dobu Martina Košanová, ředitelka Centra španělské kultury a vzdělávání v Plzni a Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje, brouzdala po internetu, připravovala line up na nadcházející Týden hispánské kultury v Plzni a Iloninu zmínku našla a kontaktovala mne.
Dohodly jsme se na autorské čtení, dne 12.10. od 17 hodin v Plzni.
Bylo nebylo, Radka Šulcová, učitelka, tanečnice, organizátorka tango akcí, choreografka...argentinského tanga v Praze, je jednou z dotazovaných a já jsem moc chtěla, aby jela do Plzně se mnou.
Nebylo mi dobře, ve středu v noci jsem zalehla a až do neděle kašlala a smrkala. Ale v hlavě jsem měla vizi čtení. V neděli už bylo lépe. V pondělí jsme se s Radkou sešly na Hlaváku a ve vláčku jsme na cestě do Plzně seděly nad knihou a nahlas jsme si vzájemně četly. Bylo to takové nové, hezké.
Do knihovny, kde jsme četly, jsme šly pěšky. Google maps a i to obyčejné optání se, stačilo. Radka mě učila dělat selfie u fontány (Rozumějte - naše společné). Vešly jsme do budovy knihovny a já jsem začala být trošku nervózní. Četly jsme v oddělení beletrie. Obklopeny knihami, seděly jsme v pohodlných křesílkách.
Doprovod nám dělali plzenští tanečníci argentinského tanga - Vítězslava Pajerová a Bohuslav Mašek. To jsme nevěděli, co nás čeká...
Dohromady přišlo asi 15 lidí. A moje srdce bušilo...a já byla nervózní..Ale měla jsem vedle sebe Radku a to strašně pomáhalo. Martina Košanová nás představila ( ještě předtím vyhlásila výherce literární soutěže s tématem Karla Čapka. Byla jsem překvapená a potěšená, jak kulturní Plzeň je. Každý den se něco dějě...) a přišli na řadu tanečníci. Do očí mi vstoupily slzy. Tančili jen tak, pro sebe. Ale s takovou vřelostí, lidskostí a opravdovostí, kterou jsem vídávala v Buenos Aires. V tom jejich tangu bylo všechno, co jsem si vždycky myslela, že má být...
Radka začala číst úryvek z rozhovoru s Markétou Štěpaníkovou - Moje tango. Následovala jsem já a přečetla jsem kus rozhovoru s Markem Štefanem. A pak jsem sebe, knížku i Radku představila. Chvěl se mi hlas. Ale...Když jsem viděla, že to ostatní zajímá, najednou jakoby všechno ze mě spadlo. V duchu jsem děkovala za tu obrovskou možnost, kterou jsem dostala.
Z hodinky se stala hodina a půl. Četly jsme úryvky o objetí, o Argentině, debatovaly jsme o hudbě ( jen tak zlehka), bandoneonu, odpovídaly jsme na dotazy. Myslím si, že jsme se s Radkou skvěle doplňovaly. Její mnoho letité zkušenosti lektorky, tanečnice a moje zkušenosti z milong do sebe skvěle zapadaly.
Panovala uvolněná atmosféra. Lidé popíjeli čaj, poslouchali a já v nich viděla zájem a to mne osobně strašně nabíjelo.
Na konci jsme dostali skvělé víno a zápisník. Musím začít psát. Nemusím. chci. Ale tyto indície ( už mám doma tři zápisníky) to holt tak chtějí. Přisedl si k nám Honza, fyzioterapeut, který měl neustále otázky, mluvil za tři a v očích mu zářily takový plamínky...
Doprovodil nás na vlak v Plzni a ještě s námi v kupé povídal, než vlak zahoukal a on z něj rychle utekl...a my jely domů.
Teda..alespoň jsme si MYSLELY, že jedeme do Prahy.
Cedule na nádraží nám jasně říkala, že na nás čeká vlak do Prahy. Kolemjdoucí nám to také potvrdil ( až na ceduli, která hlásala Praha...Mnichov, ale to jsme nějak nezaregistrovaly). Jedeme ve vlaku, povídáme si, obě nadšené..Jak to krásně dopadlo. Prodala jsem 4 knížky, potěšilo mě to. Pro mne i pro Radku to byl první zážitek čtení...Byly jsme šťastné. V tom štěstí jsme si hověly, rochnily se, nevnímaly nic.
Domažlice...Povídaly jsme dál..Měly jsme před sebou už jen asi 40 minut cesty.
Rozhlas neposloucháme, průvodčí nám cvakne lístky...Mám hlad, Radka mi dává sojové řezy, hurá.
Furt i Wald slyším. Cože? Co to je? Vyběhnu na chodbu.
" Paní průvodčí, jedeme do Prahy?"
" Nejedete. Jedete do Mnichova."
" Cože? Radko, my jedeme do Mnichova."
" Cože? Já musím být v sedm ráno v nemocnici, počkej."
" No, to asi nebudete, paní. Poslední vlak zpátky do Prahy ujel."
Stojíme, koukáme se na sebe. Nevěříme. Chce se mi strašně smát. Ale to nejde přece. jedeme do Mnichova!
" To jste neslyšely v rozhlase Domažlice?
" No, slyšely. Ale nějak jsme si to nespojily."
" To nevíte, kde jsou Domažlice?"
V zápalu povídání jsme jaksi slyšely " Rokycany". Ne, Domažlice nám nějak nedošly...
Horečně přemýšlím, co budeme dělat. zavolat tátovi, vzít si taxíka, jet do Mnichova na milongu a ráno zpátky? Nemám čočky. Sakra, musím se naučit brát si s sebou roztok a brýle! Ponaučení pro příště.
" Ale počkejte! Kolega vás vezme do Domažlic a odtamtaď si budete muset vzít taxíka."
Dobrá. Jsem ochotna klidně i stopovat, když na to přijde.
Vlak staví, my vystupujeme. Usměvavý řidič vlaku, který si mění směnu, říká, že vlak, který měl jet před půl hodinou do Prahy ( ten poslední), má zpoždění. TEPRVE PŘIJEDE!!!!!!!!!! NENE!!!!! To snad není možný. Hurá!
Jsme vděčný. paní průvodčí za náma volá, ať dobře dojedeme!
Nastupujeme do vlaku! V Německu. Stojíme s Radkou naproti sobě, strašně se smějeme a objímáme se. My dojedem domů. Hurá!
O tři hodiny později, než původně....Vysmáté, upovídané...přijíždíme na Hlavní Nádraží. ( a to nezmiňuju, jak tátovi odtáhli auto, takže pro nás na nádraží nepřijel....To už je fakt detail.)
To je fakt TANGO.