Chcete tančit tango, ale bojíte se? Nebojte! Stačí se přihlásit na hodiny tanga, odhodit nervozitu a třeba si taky koupit Cabeceo, knížku rozhovorů o argentinském tangu...
Chcete tančit tango, ale bojíte se? Nebojte! Stačí se přihlásit na hodiny tanga, odhodit nervozitu a třeba si taky koupit Cabeceo, knížku rozhovorů o argentinském tangu...
Vřele doporučuji představení Buenos Aires, vystupte! a 13 ženských tváří.
O Buenos Aires, vystupte! se dočtete také v knížce Cabeceo - v rozhovoru s tanečním i životním partnerem Marianny, učitelem argentinského tanga - Jaroslavem Tůmou... https://www.facebook.com/divadloMariannyArzumanove/?fref=photo http://divadlo.buenosairestango.cz/cs/repertoar S Lídou Janskou jsem vedla rozhovory, které trvaly několik hodin. Pokaždé jsem odcházela domů, v hlavě mnoho podnětů, myšlenek...Lída je profesionál a perfekcionistka. Rozhovor musí mít výpově a musí nějak vypadat. Samozřejmě. Učí mě dělat věci pořádně, nacházet pospojitosti, ptát se, zajímat se, bejt upřímná sama k sobě. Leckdy mám z Lídy strach, já jsem taková volnomyšlenkářská, do všeho hrr...Lída je dost pečlivá, zkušená...Ale, hodně mě toho naučila. Rozhovor s ní si nenechejte ujít, právě v knížce Cabeceo. Dozvíte se například, kdo jsou manželé Veliz, čím Lídu uchvátili, jak se vůbec k tangu dostala a co pro ni tanec všeobecně znamená...
Do Brna jsem jela sama, autobusem z Florence. V půl sedmý ráno, s právě koupenou snídaní, jsem potkala další tangueru, Zuzku Škodovou, která jela do Vídně. Jen tak, na operu.
Já jela na veletrhy Dance Life Expo. Lída Janská mi domluvila s organizátory veletrhu, že si můžu knížku vystavit v jejich stánku. V autobuse jsem celou cestu prospala, prošla se po Brně. " I am on a lonely road and I am traveling" ', zlatá Mitchellka. Ochutnala jsem dýňové latté od kluka z krásnejma očima, Pozorovala lidi. Pršelo. Uvnitř jsem cítila takovou tíhu, bolest z toho všeho, čím teď procházím. To nejde odpárat. Jsem chodící bolest a chodící pláč. Nějaká hodná slečna mě pošle na správnou tramvaj a já o deset minut později přijíždím na brněnské Výstaviště, nacházím stánek Art4People. Nevím, co mám dělat. vyvolávat - " Cabeceoooo, Cabeceoooooo" nebo jen tak sedět, usmívat se? Snažím se o to druhé, stejně by mě v tom hluku nikdo neslyšel. Sedím, upřímně se usmívám na kolemjdoucí. Hodina uběhne, druhá, třetí..a jednu knížku mi ukradli, když jsem zrovna psala smsku. Odpoledne za mnou přichází Lída s Antoniem, jdeme na kafe a čaj, jsem úplně vyřízená, neprodala jsem nic. Jsem unavená, mám depku, jsem smutná a nejradši bych se sebrala, jela domů, lehla si do postele a celý tohle období prospala. " Pojď s námi na kurz", říká Lída. Jdu. Sednu si tam, budu se na ně koukat a nasávat atmosféru. Příjdu, sednu si a čekám. Přichází ostatní, je nás dohromady devět. Lída mě okamžitě vtáhne, přece nebudu sedět. Tanečníci jsou tangem nepolíbení, ale mají za sebou taneční průpravu - jsou to odchovanci standartních tanců. Nejdříve se držíme všichni za ruce, koukáme se na sebe, pozorjeme se. Musíme vystoupit z kruhu a se vším, co právě máme, prožíváme, se představit. Chce se mi křičet, schovat se někde hodně daleko. Tohle jsem fakt potřebovala! Jděte všichni někam! No jo, nejde to. Jsem lapená, chycená.Ale cítím se dobře. Napadá mě, že jsem v nějakým kruhu Anonymních Alkoholiků, kde si každej pomáhá a podporuje se. Chce se mi smát. Jenže pak se koukám po ostatních a najednou je mi strašně dobře. Neznáme se, nikdy jsme se neviděli a asi už se neuvidíme. Tancuji nejdříve s Antoniem, Lídy partnerem. Nemám boty, tancuji v ponožkách a vůbec mi to nevadí. Opakuji si chůzi, disociaci. Lída přidává figury. Tanečníci jsou šikovní. Střídáme se. Objímám další muže, nořím se do jejich náruče lačná po objetí, blízkosti, doteku, uzdravení. Jsem překvapená, že to JDE. Jsou to všichni tanečníci, učí se rychle. Já se najednou přistihnu, jak zavírám oči a mám je zavřené vlastně po celou dobu, co tančíme. Totálně se odevzdávám do jejich rukou, věřím jim. Cítí to, objetí mi vrací, hrajeme si v rámci možností, zkoušíme sacady, ocha, chůzi. Po dlouhé době jeden z nejkrásnějších zážitků. Tančili jsme skoro dvě hodiny v kuse. Byli jsme na stejné vlně - nadšení. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Jeden tanečník, z Německa, má široký úsměv a otevřenou náruč. Smějeme se, tančíme náše příběhy, hrajeme si. Druhý tanečník se trochu stydí, bojí se, ale nakonec tančíme poslední tango - Poemu spolu. Když se po očku koukám na odraz v oknech, vidím, že i on občas zavírá oči. Sdílíme náš život, ten MOMENT spolu. Když Poema skončí, vytrysknou mi slzy. Očividně dojatá Lída nám děkuje a my děkujeme jí a to z celýho srdce. Bylo to neskutečné. Byla v tom síla. Pospolitost. Lidskost. Odjíždím domů a je mi úplně jedno, že jsem neprodala ani jednu knížku. Já jsem v Brně zažila pohlazení mé pochroumané duše, a za to Lídě děkuji. |