Mnoho lidí si mermomocí odmítá přiznat, že tančí kvůli pocitu osamění. Potřebě socializace. Nechceme, abychom vypadali jako loseři, kteří chodí na milongy nasávat energii druhých. Rozhodně nechceme, aby o nás takhle někdo pomýšlel. Bráníme se článkům či názorům, které by se vůbec dotkli tak citlivého tématu jako je MY a SAMOTA.
" Já přece tancuju kvůli hudbě!"..
" Já tancuju protože chci, protože mi je příjemná blízkost partnerky"
" Tancuju, protože se mi líbí, jak mě muži vedou"...
Ano, samota není hlavním a rozhodně není primárním aspektem, ale myslím si, že i ona hraje v tangu velikou roli a je potřeba o tom mluvit, psát, zpívat, malovat, debatovat. Všichni jsme na svět přišli sami ( s pomocí porodní báby, doktora a matky, která nás vytlačila) a všichni z něj sami odejdeme, to je realita. Nevidím nic špatného na tom, že někdo jde na milongu, protože potřebuje kontakt, který mu momentálně ( nebo celoživotně, kdo ví) chybí. Chce se bavit, sdílet, povídat si o tom, co zažil v práci a jak ho štvala šéfová. Anebo mlčet a jenom tančit. Na nic nebýt dotazován.
A proto je důležité to respektovat. A uznat, že i toto je jeden z aspektů tanga, o kterém neradi mluvíme,
Tango má zázračný dar - dokáže zachytit momentální náladu, vytáhnout staré rány, občas nás v nich pořádně vymáchá a dá nám zabrat, ale nakonec...Člověk vyjde ( alespoň v ten jeden večer, po té jedné milonze) znovuzrozený, připravený na další den, další boj, prohru, přípravu oběda pro manžela, hádku se sousedkou, výhru v loterii...
Objetí je lék. I na samotu. Proč ne?
" Já přece tancuju kvůli hudbě!"..
" Já tancuju protože chci, protože mi je příjemná blízkost partnerky"
" Tancuju, protože se mi líbí, jak mě muži vedou"...
Ano, samota není hlavním a rozhodně není primárním aspektem, ale myslím si, že i ona hraje v tangu velikou roli a je potřeba o tom mluvit, psát, zpívat, malovat, debatovat. Všichni jsme na svět přišli sami ( s pomocí porodní báby, doktora a matky, která nás vytlačila) a všichni z něj sami odejdeme, to je realita. Nevidím nic špatného na tom, že někdo jde na milongu, protože potřebuje kontakt, který mu momentálně ( nebo celoživotně, kdo ví) chybí. Chce se bavit, sdílet, povídat si o tom, co zažil v práci a jak ho štvala šéfová. Anebo mlčet a jenom tančit. Na nic nebýt dotazován.
A proto je důležité to respektovat. A uznat, že i toto je jeden z aspektů tanga, o kterém neradi mluvíme,
Tango má zázračný dar - dokáže zachytit momentální náladu, vytáhnout staré rány, občas nás v nich pořádně vymáchá a dá nám zabrat, ale nakonec...Člověk vyjde ( alespoň v ten jeden večer, po té jedné milonze) znovuzrozený, připravený na další den, další boj, prohru, přípravu oběda pro manžela, hádku se sousedkou, výhru v loterii...
Objetí je lék. I na samotu. Proč ne?