V únoru 2014 jsem po druhé odletěla do Argentiny. Tentokrát s kamarádkou Veronikou, na kterou čekal Andrés. Předcházelo tomu pár rodinných problémů. Potřebovala jsem odjet, načerpat energii a Argentina mi to poskytla. Pohladila mě po vlasech, rozněžnila mojí rozháranou duši a zpívala mi teskné písně na milongách, kde jsem se objímala s muži, kteří mě jejich pevným objetím uzdravovali.
Veronika s Andrésem a jeho rodinou mě přijali v Montevideu, strávila jsem s nimi jejich nádherný zásnubní večírek. V Montevideu jsem byla na pár milongách, abych okusila to „ jejich“ objetí. Sedlo mi, bylo lidské, teplé, jasné a pevné. Když jsme přemýšlely o jednom slovu, který by vystihl náš výlet, napadlo nás španělské slovo compartir - sdílení.
Procestovaly jsme severozápadní Argentinu, okolí Salty a Cafayate. Příroda. Díky, živote! Strávily jsme týden v autě na cestách, spaly po levných hostelech a pily nejlepší víno. Opilé jsme tancovaly tango a chacareru na náměstí v Cafayate a jedly ty nejchutnější tortilly na světě. A když jsme nebyly spolu, dennodenně jsem tancovala na milongách a chodila na soukromé lekce.
Objevovala jsem zákoutí Buenos Aires a povídala si s místními v San Thelmu. Jedla jsem ty nejlepší vegetariánské empanády. Do rána jsem tancovala v La Virutě a druhý den jsem sotva chodila. Ale stálo to za to. Krátký románek s mužem, kterého jsem potkala před pěti lety v Brazílii. Argentinec. Po mém odjezdu začíná chodit k psychologovi. Prý jsme mu ukázala, že potřebuje změnit svůj život. A kdo to ukáže mně?
Vybavuji si milongu v San Thelmu na Plaza Dorrego. Tančím s mnoha muži, ale v jeden okamžik si sedám opodál a zapaluji si cigaretu. Potřebuju ty emoce vstřebat. Je jich tolik! Pozoruji pár opodál. Tancují jen tak, pro sebe a neustále se na sebe koukají. Vnímám z nich lehkost. Smějí se, jsou spolu. Jejich tango se mě hluboce dotýká, je to život, co tančí a já jsem jeho součástí.
Odvracím pohled a oči mi padnou na jednu ženu. Je krásná. Má dlouhé černé vlasy a hnědé oči, které těkají ze strany na stranu. Jen tak stojí, snaží se zachytit pohledy mužů, ale ti ten její neopětují. Cítím její bolest, její smutek. Také ona vyjadřuje život, kterého jsem součástí. O půl hodiny později vidím, jak tam stále stojí a čeká, až pro ní někdo přijde. Nakonec to vzdává, zouvá si taneční boty a odchází…I to je tango.
Po návratu z Argentiny jsem prožila tři týdny v extázi. V Praze jsem skoro každý den chodila na milongy a snažila jsem si v sobě uchovat Buenos Aires. Čistou radost ze sdílení, z objetí, které je pevné a vroucné obsahujíc vše, co obsahovat má. Jenže tohle vydrželo chvíli a já jsem se pak propadla do stavů smutku, odloučení a touhy vrátit se zpátky tam, kde jsem se po dlouhé době cítila opravdu šťastná. La Viruto, kde jsi? Poslední noc jsem protancovala do rána, hrála si jako dítě, žena a milenka. Nikdo mě neznal a nesoudil, a ani já sebe ne. Prostě jsem tančila.
Procestovaly jsme severozápadní Argentinu, okolí Salty a Cafayate. Příroda. Díky, živote! Strávily jsme týden v autě na cestách, spaly po levných hostelech a pily nejlepší víno. Opilé jsme tancovaly tango a chacareru na náměstí v Cafayate a jedly ty nejchutnější tortilly na světě. A když jsme nebyly spolu, dennodenně jsem tancovala na milongách a chodila na soukromé lekce.
Objevovala jsem zákoutí Buenos Aires a povídala si s místními v San Thelmu. Jedla jsem ty nejlepší vegetariánské empanády. Do rána jsem tancovala v La Virutě a druhý den jsem sotva chodila. Ale stálo to za to. Krátký románek s mužem, kterého jsem potkala před pěti lety v Brazílii. Argentinec. Po mém odjezdu začíná chodit k psychologovi. Prý jsme mu ukázala, že potřebuje změnit svůj život. A kdo to ukáže mně?
Vybavuji si milongu v San Thelmu na Plaza Dorrego. Tančím s mnoha muži, ale v jeden okamžik si sedám opodál a zapaluji si cigaretu. Potřebuju ty emoce vstřebat. Je jich tolik! Pozoruji pár opodál. Tancují jen tak, pro sebe a neustále se na sebe koukají. Vnímám z nich lehkost. Smějí se, jsou spolu. Jejich tango se mě hluboce dotýká, je to život, co tančí a já jsem jeho součástí.
Odvracím pohled a oči mi padnou na jednu ženu. Je krásná. Má dlouhé černé vlasy a hnědé oči, které těkají ze strany na stranu. Jen tak stojí, snaží se zachytit pohledy mužů, ale ti ten její neopětují. Cítím její bolest, její smutek. Také ona vyjadřuje život, kterého jsem součástí. O půl hodiny později vidím, jak tam stále stojí a čeká, až pro ní někdo přijde. Nakonec to vzdává, zouvá si taneční boty a odchází…I to je tango.
Po návratu z Argentiny jsem prožila tři týdny v extázi. V Praze jsem skoro každý den chodila na milongy a snažila jsem si v sobě uchovat Buenos Aires. Čistou radost ze sdílení, z objetí, které je pevné a vroucné obsahujíc vše, co obsahovat má. Jenže tohle vydrželo chvíli a já jsem se pak propadla do stavů smutku, odloučení a touhy vrátit se zpátky tam, kde jsem se po dlouhé době cítila opravdu šťastná. La Viruto, kde jsi? Poslední noc jsem protancovala do rána, hrála si jako dítě, žena a milenka. Nikdo mě neznal a nesoudil, a ani já sebe ne. Prostě jsem tančila.